CZ-spisovatel

Kysymys Proč jsi dnes tak sám Väinämöine milý Proč pádluješ nocí sám téměř bez síly Kam se ti dnes poděla věrná společnice Kam snad ne k obzoru večernice Kde dnes tvá břeskná píseň zpívá Kde se na ni luna dívá Jak bez ní noční runu dopovíš Jak Väinämöine chladným vlnám odpovíš ©J*f*c

Ležela na posteli a snažila se uklidnit rozbouřený žaludek. Nestávalo se to pokaždé, ale někdy se ji po použití zpovědnické moci udělalo zle. Zvlášt když to bylo takové jako dnes. Navíc to bylo potřetí v krátkem čase, co svou sílu uvolnila ze svého sevření. Snažila se nemyslet na to, co musela vyslechnout, protože to ještě více dráždilo její rozjitřené smysly. Irsibil si nestěžovala na svou povinnost. Chápala, že je to potřeba uděl

Darovanému koňovi na zubiská nehľaď! Poranenému blbcovi radšej ani neraď! Jeden deň ti skloňuje nekonečnú lásku, Druhý deň už žaluje nepriateľu svojmu. Smejem sa ja, smejem, nad rojkom nešťastným, smejem sa ja, smejem, čo už len narobím? Smiech, lekár najlepší, je na rozum ľudský! Smiech, kamoš najbližší, viac než rival mrzký?

"Miluj ma!" hovorí mi dievča zo zrkadla ráno každé. A ja usmejem sa. "Dobre vieš, že si milované." Keď ju niečo trápi, povzbudím ju slovami: "Nemôžeme byť vždy šťastní, no po búrke vždy sa vyjasní." Občas je veľmi ťažké pochopiť, čo v sebe ukrýva. Dokáže sa rýchlo vzchopiť, keď do beznádeje upadá. Je to dievča z rozprávky čo keď zablúdi v lese obdivuje muchotrávky a tancuje pomedzi stromy ako na plese. Príliš ve

Pod vysokými bralami husto porastenej hory sa raz rozprestierala jedna osada. Volali ju Podbralanka. Ľudia v nej žili v miery až do času, kedy sa v horách usídlil čierny zmej. Ľuďom začal miznúť dobytok, ba aj polia menil na popol. Čím ďalej tým horšie bolo a začali miznúť aj ľudia vrátane žien a detí. Raz do Podbralanky prišiel z inej neďalekej osady posol so správou. - Posiela ma náš vladyka s prosbou o pomoc. Nedávno sa v hore usídlil čierny bes a spôsobuje nám š

Kolik jich spadlo za noc? Kolik? těch symbolů Vánoc. Kolik jich spadlo za rok? Kolik jich předpověděl prorok? Kolik jich spadlo za můj život? Kolik jich dokázalo dohledno minout? Kolik jich spadlo za věčnost? Kolik? nespočte živá bytost. Další hvězda padá, vidím, jak přilétá, světlem, za ní odraženým, stala se z ní kometa.

POLOSAMOTA JE HORŠIA AKO SAMOTA         Lagertha sa cítila strašne. Už mala po krk, ako s ňou každý zametá. Tak ako minule, tak to skončilo i teraz. Znovu sa nechala nalákať, chytiť a nakoniec prepichnúť ako motýľ. To práve muži robia - robia si zbierky motýľov. Nie však každej žene hneď dôjde, akou zbierkou sa chvália, keď ich pozvú dnu „pozrieť sa“ a presne takto dopadla aj ona. Len ako ďalší motýľ, pripichnutý v zástupe druhých a prib

„Neznášal som slnko, vždy mi pripomínalo len ďalší deň prežitý v samote. Deň čo deň, rok čo rok bez živej duše som sám sledoval vlastný odraz v zrkadle. Pozoroval ho, rozprával sa sním. Nevedel som ako inak ubrániť svoju myseľ pred tichým šialenstvom. Ľudia sú zvláštny tvorovia. Nevšímaví, zadumaní do seba. Presne taký som vtedy bol aj ja. V tichosti som sledoval mesiac z tieňov mesta a nik z nich v tom nevidel problém. V noci som chránil ľudí p

Šepot. První, co si uvědomila, byl tichý šepot. Vnímala jej celým svým tělem. Byl uklidňující a byla si jistá, že je důležitý. Lehce se pohnula a svět okolo se zavlnil a zašuměl. Šepot ustal, ale po chvíli se znovu rozševelil. Malátně se přetočila, stulila se víc do klubíčka a znovu začala usínat. 'Miluji tě.' Slovům nerozuměla, ale hlas byl tak známý, jemný a uklidňující. Než upadla do dřímoty, měla pocit, jako by ji n&#

Na les padla noc, mesiac žiaril nad vrcholkami stromov ako najväčší lampáš na svete. Bludička vedela o lampášoch svoje. Niektoré boli plné svätojánskych mušiek, v iných sídlili duchovia s modrastou žiarou. Bludičkin lampáš vydával mäkké zelené svetlo, ako oči ryby pod hladinou jazierka. Ten odtieň zelenej mal v sebe niečo magické, fascinujúce, čo dokázalo v noci zlákať z cesty každého pútnika. Cez deň ho nebolo veľmi vidieť, ale kto by lákal

Bolo 20:37. Juraj vysedával na prázdnej Brnianskej zastávke ČSAD. Autobus meškal už dobrých pár minút a počasie mu na nálade tiež veľmi nepridávalo. Už od rána mal čiernovlasý mladík zvláštny pocit. Ako keby sa mu čosi predieralo pod kožu. Niečo rozhodne nebolo v poriadku. Myšlienkový pochod mu prerušilo škrípanie bŕzd. „Kam to bude?“ „Do Bratislavy, prosím.“ „No konečne. Myslel som, že tu na teba budem čakať celú večnosť!

  Já tě dostanu! Pomalu jsem se blížila.  Každým krokem jsem zpomalovala. Děs mě naprosto ochromil. Najednou jsem dostala strach jako malá holka.  Vzpomněla jsem si, jaké to bylo poprvé. To zoufalství a ten škodolibý smích, který na mě dorážel ze všech stran… Ztrácela jsem naději, že se vůbec odhodlám jí znovu čelit.  „No tak! To zvládneš!“ povzbuzovaly mě hlasy mých kamarádek.  Zhluboka jsem se nadechla a krátce zavřela oči. Poté

Kdo řekl: „Těžká rána opilcova," nikdy určitě neusínal se slzami na víčku. Probudíš se. Oči tě pálí solí slz, které neměly tu šanci přidat se k sestrám na polštáři. Hlava tě bolí a přeješ si, aby se včerejšek nestal. Nejraději bys byl, kdybys pil a aspoň měl důvod cítit se mizerně a věděl, že je to jen a jen tvoje chyba. Ale plakat, jen kvůli tomu, že víš, že jsi v právu. Jsou to slzy prolité právem?

Brázdím kamenitý svah pahýlem, který zbývá z provizorní berle, kterou jsem si vyrobil z klacku, když jsem si zlomil kotník. To bylo ještě tam dole, kam již nevidím. Tady už bych žádné klacky nenašel, leda tak kamení a občas zakrslý keř, který před tisíci let mohl být semínkem smrku, které vítr zanesl do hor. Hůl se mi zlomila a vlastně nevím, proč jsem její zbytek ještě nezahodil. Možná abych si zachoval špetku důstojnosti. Abych se nemusel

Hubnu a chřadnu, svými hnáty klátím jak kolohnát. Nebo jak kostlivec, co mi přes holokaust připomíná, proč ochrnula má víra v lidskou dobrotu. Sedím ve svém každodenním vězení s ostrahou v podobě těch nejhorších myšlenek a pocitů. S každým výdechem zvažuji, jestli další nádech vůbec stojí za to. Omračující smutek, třístivý stesk a má nemesis osamělost lezou pod nehty. Pohlazení přináší jen vítr, posel 

Držím se, držím, kráčím po zamrzlé hladině oceánu, oslepen bílou tmou. Držím se, držím, a naslouchám hlubokému dunění praskajícího ledu. Držím se, držím, za sebou hanbu a bolest, to jak své blízké trávím. Držím se držím, a ač mělo by se mi ulevit, nesu v sobě úzkost, ze které mi znovu zešedivěla hlava. Držím se držím, a radši jdu po ledu, neb v mých šlépějích přestala růst tr

„Už jsem ti několikrát říkala, že teď jsem já tvá matka, což znamená, že mě budeš poslouchat na slovo! Navíc tu vděčnost z tvé strany bych si dost zasloužila!“ vyhrkla na hnědovlásku se zelenýma očima, starší bledá dáma s havraními vlasy. Té dívce, co jí se znechuceným výrazem sledovala, bylo už 18let. „Já vím, ale mě už nebaví být smrtkou, vždyť lidem jen beru jejich život.“ odvětila jí na to d

Jednou tě usmýkám, malej kluku. Když mi byli čtyři, zdál se mi sen. Ačkoliv v něm nebylo nic děsivého, byl natolik bizarní, že si ho pamatuji celý život a pořád z něj mám strach. Vlastně si pamatuji jen jednu jeho část. Někdy tehdy se začalo nad naší mladou rodinou smrákat. Ten příměr vyznívá diametrálně odlišně od reality. Ta byla řvoucí, naléhavá, násilná, vyděšená, anemická, někdy plíživá a v&